S Vašimi zjištěními je v zásadě možné souhlasit, tzn. že kamerový systém se záznamem může být na veřejných prostranstvích obce provozován buď obecní policií či přímo obcí jako správcem osobních údajů (tato druhá varianta je však dle názoru Úřadu pro ochranu osobních údajů, jak dále uvedeno, de facto vyloučena).
1/ Obecní policie:
Dle § 24b zákona o obecní policii je obecní policie oprávněna (je-li to potřebné pro plnění jejích úkolů podle tohoto nebo jiného zákona) pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy z míst veřejně přístupných. Jsou-li k pořizování takových záznamů zřízeny stálé automatické technické systémy (typicky tedy stálý kamerový systém se záznamem), je obecní policie povinna informace o zřízení takových systémů vhodným způsobem uveřejnit.
Není-li ve Vaší obci zřízena obecní policie, bylo by možné využít služeb obecní policie jiné obce, a to v rámci založení dobrovolného svazku obcí (ve smyslu § 49 a násl. zákona o obcích), popř. na základě přidružení Vaší obce k již existujícímu dobrovolnému svazku obcí.
Dle § 103/4 písm. d) zákona o obcích je starosta obce oprávněn požadovat po Policii ČR spolupráci při zabezpečení místních záležitostí (tedy i záležitosti zajištění veřejného pořádku, ochrany před pouliční kriminalitou a vandalismem). V této souvislosti proto nelze vyloučit instalaci kamerového systému se záznamem, který bude provozován přímo Policií ČR, a to v souladu s § 62 zákona o Policii České republiky. Dle tohoto ustanovení může Policie ČR (je-li to nezbytné pro plnění jejích úkolů) pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy osob a věcí nacházejících se na místech veřejně přístupných. Jsou-li k pořizování takových záznamů zřízeny stálé automatické technické systémy, policie ČR informace o zřízení takových systémů vhodným způsobem uveřejní (jedná se tedy de facto o shodnou úpravu, jako je tomu v zákoně o obecní policii).
2/ Obec jako správce osobních údajů:
V této souvislosti je v první řadě vhodné poukázat na § 5/2 písm. a) a e) zákona o ochraně osobních údajů, dle něhož může správce osobních údajů (zde by se jednalo o obec) zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů (zde občanů obce, resp. každého, kdo se na sledovaném veřejném prostranství pohybuje). Bez tohoto souhlasu je možné osobní údaje zpracovávat:
- jestliže tím správce osobních údajů provádí zpracování nezbytné pro dodržení své právní povinnosti,
- pokud je to nezbytné pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce osobních údajů, příjemce osobních údajů nebo jiné dotčené osoby; takové zpracování osobních údajů však nesmí být v rozporu s právem subjektu údajů na ochranu jeho soukromého a osobního života.
Detailně se touto problematikou zabýval Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) ve svém stanovisku č. 9/2012, které si zde dovolím celé citovat:
„K možnosti obcí provozovat kamerový systém se záznamem na veřejných prostranstvích
Úřad pro ochranu osobních údajů (dále jen „Úřad“) se v souvislosti s registrační povinností správců osobních údajů zabýval problematikou zpracování osobních údajů prostřednictvím záznamu z kamerového systému provozovaného na veřejných prostranstvích (jako jsou například náměstí, ulice) obcí, které nemají vlastní obecní policii, a to za účelem předcházení a odhalování pouliční kriminality, vandalismu a za účelem zajišťování bezpečnosti občanů a návštěvníků obce. Při posuzování takového oznámení o zpracování osobních údajů dospěl v řízení vedeném podle § 17 zákona č. 101/2000 Sb. , o ochraně osobních údajů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“) k závěru, že by se jednalo o zpracování osobních údajů, které je v rozporu se zákonem.
Úřad se zejména zabýval otázkou, zda lze osobní údaje zpracovávat na základě některé z výjimek uvedené v § 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů bez souhlasu subjektu údajů a mírou zásahu takového zpracování do soukromí občanů.
Úřad přitom neshledal, že by byla naplněna podmínka § 5 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů, tedy zpracování nezbytné pro dodržení právní povinnosti správce. Zákon č. 128/2000 Sb. , o obcích, demonstrativně stanovuje, která ze záležitostí obce spadá do její samostatné působnosti, přičemž jednou z těchto záležitostí je i vytváření podmínek pro uspokojování potřeb občanů, a to i potřeb v oblasti ochrany veřejného pořádku. Do samostatné působnosti obce tedy spadá také vytváření předpokladů pro zajištění nebo zvýšení bezpečnosti a veřejného pořádku v obci.
K naplnění tohoto cíle ostatně i sám zákon č. 128/2000 Sb. dává obci řadu oprávnění, např. v § 10 písm. a) a b) zmocnění k vydávání obecně závazných vyhlášek stanovujících povinnosti k zajištění veřejného pořádku, v § 35a odst. 2 zmocnění ke zřízení obecní policie, nebo dle § 103 odst. 4 písm. d) může starosta požadovat po Policii České republiky spolupráci při zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku. Z ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb. proto nelze nijak vyvozovat, že by snad měla sama obec, resp. její orgány či zaměstnanci (s výjimkou strážníků obecní policie, kteří jsou ze zákona zaměstnanci obce), dohlížet na veřejný pořádek, vyšetřovat a odhalovat přestupky nebo trestné činy.
Plnění těchto úkolů je v českém právním řádu svěřeno výlučně do působnosti Policie České republiky (srov. § 2 zákona č. 283/1991 Sb. , o Policii České republiky) a v omezené míře obecní policie (srov. § 1 odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb. , o obecní policii). Současně lze konstatovat, že tyto zákony zakládají související oprávnění ke zpracování osobních údajů nezbytných pro plnění stanovených úkolů, mimo jiné i prostřednictvím záznamů kamerových systémů z veřejných prostranství (viz § 42f odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb. a § 24b odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb.).
V souvislosti s možnou aplikací ustanovení § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů poté Úřad posuzoval míru zásahu do soukromí jednotlivých osob. Při jejím hodnocení je třeba vycházet z komplexního posouzení problematiky monitorování veřejných prostranství za účelem zajištění veřejného pořádku a předcházení a odhalování trestné činnosti. Dle názoru Úřadu je zřejmé, že i zákonodárce vnímal „sledování“ občanů na veřejnosti, a to jak státem, tak i jinými subjekty, jako zásah do jejich soukromí, a proto se rozhodl k výslovnému zákonnému zmocnění (např. § 42f odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb. a § 24b odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb.) pro pořizování obrazových záznamů z veřejně přístupných míst. A contrario, pokud by bylo pořizování obrazových záznamů z veřejně přístupných míst možné provádět na základě obecného předpisu upravujícího ochranu osobních údajů, tedy dle zákona o ochraně osobních údajů, nebyla by tato zvláštní zmocnění vůbec třeba.
Účelem oznámeného zpracování mělo být předcházení a odhalování pouliční kriminality, vandalismu, zajišťování bezpečnosti občanů apod. V případě těchto účelů se jedná jednoznačně o účely veřejnoprávní, které historicky stát plní pouze prostřednictvím svých orgánů, které za tímto účelem zřizuje, tedy v současné době prostřednictvím Policie České republiky. Dohled nad dodržováním zákonů, odhalování pachatelů trestné činnosti nebo přestupků, zajišťování bezpečnosti občanů jsou přitom bytostně vlastními znaky každého státu jako takového a jejich možné přenesení (resp. privatizace) na jiné subjekty, ať již veřejnoprávní korporace jako jsou obce či kraje, nebo i subjekty soukromoprávní, je možná pouze na základě výslovného zákonného zmocnění. Lze ostatně konstatovat, že samy příslušné orgány státu mohou výše uvedené úkoly plnit pouze na základě a v rozsahu stanoveném zákonem.
Závěr
Po posouzení všech výše uvedených okolností dospěl Úřad k závěru, že jakékoliv zpracování osobních údajů (obrazových záznamů) pořízených prostřednictvím kamerového systému z míst veřejně přístupných (jako je náměstí, veřejná ulice, park apod.) prováděné subjektem, který k tomu není ze zákona zmocněn, a to za účelem předcházení a odhalování pouliční kriminality, zajištění bezpečnosti občanů apod. , představuje zásah do soukromého a osobního života subjektů údajů, tedy osob, které se ve sledovaném prostoru pohybují a „žijí svoje běžné denní životy“. V rovině ústavněprávní lze poté dovodit porušení práva na ochranu před neoprávněným shromažïováním osobních údajů vyjádřeným v čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Na základě všech uvedených skutečností proto nezbývá než konstatovat, že na oznámené zpracování osobních údajů nelze aplikovat ani výjimku uvedenou v § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů. “
K tomuto stanovisku Úřadu pro ochranu osobních údajů pouze podotýkám, že ve stanovisku je odkazováno mimo jiné na již neplatný zákon č. 283/1991 Sb. , o Policii České republiky, který byl nahrazen v současné době platným zákonem č. 273/2008 Sb. , o Policii České republiky.
S ohledem na skutečnost, že shora citované stanovisko pochází z roku 2012, Vám doporučuji kontaktovat Úřad pro ochranu osobních údajů s dotazem, zda je toto stanovisko stále platné či zda bylo v mezidobí již překonáno.
Touto problematikou se dále poměrně podrobně zabývá Ministerstvo vnitra, konkrétně pak jeho odbor bezpečnostní politiky, oddělení obecní policie, zbraní a dopravního inženýrství, a to v materiálu: Stanovisko odboru bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra č. 22 k provozování kamerového systému obecní policií podle § 24b zákona o obecní policii a problematiky související (toto stanovisko bylo vydáno dne 16. 6. 2010).
Další užitečné informace můžete k této problematice nalézt např. v této odborné literatuře:
- Fleissig P. : Prevence - nedílná součást činnosti Městské policie Brno, Správní právo č. 2/2000, str. 111 - 123
- Fleissig P. : Graffiti v městě Brně, sborník přednášek z odborného semináře Společnosti pro technologii ochrany památek Téma graffiti stále nelze smést se stolu, Národní muzeum Praha, 5.4.2001
- KONÍČEK T. , KŘEČEK S. , KOCÁBEK P. : Městské kamerové dohlížecí systémy, Odbor prevence kriminality Ministerstva vnitra ČR, Praha 2002.
- KOUDELKA Z. , ONDRUŠ R. , PRÚCHA P. : Zákon o obcích - komentář, II. vydání LINDE Praha a. s. 2004
Komentáře vytvořeny pomocí CComment