Zvuková nahrávka u soudu a zákony - který zákon dovoluje nahrávání soudního řízení u soudu

a/ uskutečňovat obrazové nebo zvukové přenosy a pořizovat obrazové záznamy v průběhu soudního jednání lze jen s předchozím souhlasem předsedy senátu nebo samosoudce;

b/ s vědomím předsedy senátu nebo samosoudce lze pořizovat zvukové záznamy.

Máte-li proto v úmyslu pořídit si zvukový záznam soudního jednání, tzn. že se nebude jednat o zvukový přenos, postačí, pokud před zahájením soudního jednání o svém úmyslu informujete předsedu senátu či samosoudce.

Pořízení zvukového záznamu soudního jednání Vám může být předsedou senátu či samosoudcem zakázáno pouze v případě, že by způsob pořizování zvukového záznamu mohl narušit průběh nebo důstojnost soudního jednání. Tato varianta však v případě pořizování zvukového záznamu např. na malý diktafon či mobilní telefon, který bude položen na desku stolu, nepřichází prakticky v úvahu, resp. si lze jen těžko představit, jak by tímto způsobem mohlo dojít k narušení průběhu či důstojnosti soudního jednání (samozřejmě za předpokladu, že tento diktafon, či jiné záznamové zařízení, nebude vydávat žádné zvuky apod.).

Touto otázkou se zabýval rovněž Ústavní soud, a to ve svém nálezu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 2672/07, v němž dospěl mimo jiné k těmto závěrům:

„Soudní řízení je tradičně postaveno na principu veřejnosti, a ústavodárce význam tohoto principu zdůraznil tím, že je zakotvil jak v čl. 96 odst. 2 Ústavy, tak v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na podstatu a význam zásady veřejnosti soudního řízení se nelze při jeho aplikaci omezit pouze na umožnění přístupu veřejnosti do soudní síně v době jednání. Tato forma je nepochybně původní a základní, avšak stejně jako jiné oblasti života a nauky i právní řád prošel vývojem, který nutně musel reflektovat nové možnosti mezilidských vztahů, vytvářených zejména rozvíjejícími se službami a technickým pokrokem. Jen v tomto úhlu pohledu je možné vnímat ustanovení § 6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích, které reguluje možnost uskutečňovat zvukové a obrazové přenosy, resp. obrazové a zvukové záznamy. Je samozřejmé, že stejně jako základním limitem pro fyzickou přítomnost veřejnosti při jednání soudu je kapacita soudní síně, je v případě obrazových a zvukových přenosů a záznamů limitem možnost řádného a důstojného průběhu jednání.

Vylučování některé formy veřejnosti soudního jednání přitom musí vždy být propojeno s legitimním cílem, jinak se jedná o svévoli, která se zcela míjí s cílem principu veřejnosti soudního řízení, jímž je především „kontrola“ soudní činnosti ze strany veřejnosti skrze reálné poučení o tom, jak soudnictví funguje, a tím budování důvěry veřejnosti v nezávislost a kvalifikovanost výkonu soudní moci. Nelze souhlasit se závěrem obecného soudu o obecné a kategorické nemožnosti připustit zvukový záznam stěžovatele, coby jednoho z účastníků řízení. “