V případech, kdy je pracovní poměr ukončen dohodou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem s uvedením některého výpovědního důvodu podle platného znění zákoníku práce, vzniká zaměstnanci nárok na odstupné. V praxi však běžně dochází k ukončení pracovního poměru bez uvedení výpovědního důvodu vymezeného v zákoníku práce, což zaměstnavatelé důsledně prosazují, neboť v těchto případech nevzniká právní nárok zaměstnance na odstupné. Zákoník práce však nevylučuje, aby zaměstnavatel přiznal odstupné i v tomto případě, tj. neobsahuje-li dohoda žádný kvalifikovaný důvod uvedený v zákoníku práce.
V těchto případech je však nutno zohlednit dobu, po kterou byl zaměstnanec u zaměstnavatele v pracovním poměru.
Lze vycházet z jednoduchého postupu, kdy za jeden rok lze zaměstnanci přiznat odstupnéve výši měsíčního průměrného výdělku. S ohledem na zkušenosti však doporučujeme přiznat odstupné maximálně ve výši tří průměrných měsíčních výdělků, neboť v případech vyplacení vyšších částek bývá odstupné posuzováno jako příjem podléhající sociálnímu a zdravotnímu pojištění.
Pro úplnost dodáváme, že dohoda musí být podle platného znění zákoníku práce uzavřena v písemné podobě. Dohoda musí obsahovat konkrétní datum,
k němuž je pracovní poměr ukončen, dále by měla obsahovat skutečnost, že k rozvázání pracovního poměru dochází po dohodě mezi zaměstnavatelem
a zaměstnancem, a v případech přiznání odstupného je vhodné uvést výši odstupného, která by měla být v souladu s výše uvedeným principem (1 rok – 1 měsíc). Každá smluvní strana musí obdržet jedno vyhotovení dohody o rozvázání pracovního poměru.
Mgr. Daniel Valášek
Komentáře vytvořeny pomocí CComment